„…Vyhánění začalo v roce 1945, ale větší část naší etnické skupiny byla vyhnána až roku 1946, kdy už jinde začínala obnova. V době, kdy už bylo rok po válce. Moje rodina byla vyhnána v listopadu 1946 z Jablonce nad Nisou. Tedy více než rok po konci války.[4] To nebyla žádná spontánní msta, to byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka.[5] A těchto 75 let od vyhnání, tedy příští rok tomu bude 75 let od hlavní vlny vyhnání, nám vyjasňují, že domov není nic samozřejmého, ale naopak něco neobvykle hodnotného. Já jsem dlouhou dobu spolupracoval s Ottou von Habsburgem a on říkal, že lidé hovoří o tom, co nejvíce postrádají nebo nejvíc museli postrádat. Hladový mluví o jídle, žíznivý o nápoji a ten, který jednou ztratil domov, nebo jehož rodina jednou násilným způsobem ztratila domov, protože byla vyhnána, ten právě hovoří hodně o domově, a to my obzvláště činíme. Ale to nečiníme jen s ohledem sami na sebe, ale to činíme i společně s našimi českými sousedy, kteří také vždy měli zvláště niterný vztah k domovu. Česká hymna přece začíná slovy „Kde domov můj“, takže myšlenka na domov je právě v českých zemích a ve střední Evropě, ale také zde v Bavorsku a celkově ve střední Evropě velmi zakořeněná.

A když se zastáváme domova, pak se nezastáváme jenom domova pro nás, ale zastáváme se toho, aby všichni lidé směli žít ve svém domově, ať už tento domov chtějí mít kdekoli, to je jejich rozhodnutím, a nikdo je nesmí vyhnat. A v době, kdy je vyhánění i nadále součástí politiky, kdy je omlouváno, bagatelizováno nebo přikrášlováno, je významné poukázat znovu na základní myšlenku práva na domov, jehož porušení jsme zažili a jehož porušení i dnes milionkrát zažívají lidé po celém světě.[6]…“

Místo termínu přesídlení, transfer, odsun používá, jako snad všichni tzv. sudetští Němci. termín vyhnání. Jaký je rozdíl mezi vyhnáním a přesídlením? Na tuto otázku velmi stručně, ale výstižně odpovídá prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc, jeden z největších našich znalců mezinárodního práva.